Děvkovský reflex

Měla jsem pro sebe na týden celý barák a P. slíbil, že jeden ze tří možných dnů přijede. Důkladně jsem se připravila, koupila jeho nejoblíbenější chlast, měla jsem pořád i navařeno... Bez jediné zprávy mě nechal ty tři noci čekat. Pokaždé jsem byla vzhůru do dvou do rána, hypnotizovala telefon a ještě stále jsem věřila, že přeci jen dorazí.


Ale nedorazil. A já se hned čtvrtý den vyspala s prvním klukem, který na mě narazil.

Jindy zas slíbil, že spolu budeme ten a ten večer, zase mu to nevyšlo a já se hned vyspala s jeho kolegou.
Když se na mě vykašlal A., že prej je moc unavenej, tak jsem se vyspala s jiným klukem z té samé party.

A tak jsem si vzpomněla na jeden díl seriálu Teorie velkého třesku s názvem Analýza děvkovského reflexu. Co nás nutí se chovat jako děvky?

Strach z pocitů, ze samoty, z vlastní neatraktivity... Nebo jsou ti druzí v tu chvíli jen náhražkou, aby nás to tolik nemrzelo či jen abychom měly alespoň něco?

Z evolučního hlediska se dá tohle chování popsat jako nutnost být žádaná a následně oplodněná. Počet potomků kdysi zobrazoval postavení v rámci hierarchie tlupy. Samice se podbízí Alfě, a když to nevyjde u Alfa samce, jde o stupýnek níž, k někomu horšímu.

Tyhle "opicoidní" vzorce jsme ale už docela v průběhu vývoje vyrušili. Dneska nám nejde o oplození, tak jako o lásku, o pocit toho, že jsme milované a vyjímečné.

Výjimečné ale nebudeme, když budeme říkat všem jen ano. Pokud zrovna nejde o to dotyčného, který nás zklamal nasrat nebo mu na tajňačku "ublížit"...

Tím, že se mu v duchu "pomstíme", ale nedosáhneme toho, aby nás přestal klamat. Na to je tu jiná strategie a spousta z nás si jí ještě plně neuvědomuje. Sama jsem si jí uvědomila teprve nedávno a ještě ji úplně neovládám, ale vzpomněla jsem si na jednu mojí krátkou story, která mi připomněla jak je to důležité...


Blondýna a Blonďák

,,Tak co, Blondýno. Svezeš se?“
Usmál se tím svým ďábelským úsměvem a v očích měl výhru. Nad kým?
Nad tehdejším přítelem, kterého jsem s Blonďákem podváděla? Nebo nade mnou?

Mužský svět je o něco jednodušší, než ten náš. Obzvlášť co se pravidel týče...

...Holky a motorky se nepůjčujou...

To je to nejzákladnější. On si dovolil obojí.

Jeho blonďatá hříva se mísila s letním sluncem a splývala tak ve svatozář. Přesto na něm nic svatýho nebylo, ale o tom podrobněji jindy.

Já byla mladá a oproti tomu, jaká jsem byla pak, i docela nevinná a blonďatá. Prostě blbá a hrozně jsem chtěla bejt zkažená. Takže jsem samozřejmě přikývla. On měl v očích výhru a já hřích.

Sedla jsem si za něj a užívala si ten pohled tehdejšího přítele. Nasranost, pohoršení a ponížení. Protože to, jak se jedu projet s největším kurevníkem z vesnice, viděli všichni jeho nejbližší přátelé, kteří tam seděli také. A mě to bylo šumák. Vždycky jsem měla nevinný ksichtíček a stačilo jen zahrát si divadýlko, jak já za nic nemůžu a byl klid.

Věděla jsem, že je Blonďák děsně nalitej. Riskovala jsem, že se někde vysekáme, protože jel jako ďas. No opatrnost mu vlastně nikdy nic neříkala. A když bych měla tehdy umřít, tak jedině s ním.

Bylo mu všechno jedno. Furt přidával plyn, výmol nevýmol, bahno nebahno, kmeny nekmeny. A až daleko, daleko ode všech, zastavil. Ohlédl se na mě, vyděšenou a vyjukanou, s oroseným nosíkem a vykulenýma očima.
,,No snad ses nebála...“
A políbil mě. A... A nic víc??

Vrátili jsme se zpět, všichni se koukali nevěřícně a šokovaně. Jak jsme si to mohli dovolit, jet spolu pryč, sami dva a bůhví co jsme dělali...!

Sedla jsem si poslušně beze slov ke starýmu. Blonďák si mi lehl do klína. Já na to "gesto" neřekla ani slovo. Nikdy nedával před nikým nic najevo, protože nesměl, ale asi jak byl opilej...
Starej se ale ozval. Čapnul Blondyho za vlasy a táhl ho pryč. Slyšeli jsme jen řev.
,,Holky a motorky se nepůjčujou!!!“
Čím více znechuceně se ostatní dívali na mě, tím víckrát jsem zopakovala, že to nechápu, o co tu jde, proč tak křičí?
Byla jsem děsně mladá a děsně blonďatá...

Píšu to proto, že až nedávno mi došlo, jak je pro ženskou nutný bejt nedostupná, aby měla to, co sama chce.
S Blonďákem jsme spolu píchali normálně a často, ale tehdy měl jen potřebu si dokázat, že ten Alfa ve vztahu s bejvalym, je on. Na mě mu v tu chvíli nezáleželo. Vždyť mě ani nevojel...

Já jen posluhovala jeho komplexům, léčila je a sama sebe znehodnocovala, dělala si svoje komplexy.

Je hrozně důležitý umět říct ne. Jakmile říkáme všem samé "ano", jsme moc nudné na to, aby byla třeba nás dobývat. "Ne" je to, co zachrání naše srdce a předejde komplexům. Ne...